http://schwarz.blog.idnes.cz/c/3370/Tramvaje-versus-sanitky.html (1. díl) Předpokládal jsem, že jakýkoliv můj návrat a v kteroukoliv dobu, bude některými čtenáři negativně hodnocen, takže se takovým reakcím nedivím.
Dne 29.5.2007 jsem zde psal o problémech v pražské dopravě. Situace se nezlepšila, ba naopak výrazně zhoršila. Nebudu komentovat činnost pražských radních a dalších osob, které zodpovídají za pražskou dopravu. Je to zbytečné, udělali to už mnozí jiní a stačí si najít na internetu mnohé komentáře na toto téma a máte hned jasno. Poznal jsem těch zodpovědných hodně a některé i osobně. Někteří již v této branži nejsou a naopak je tam i několik nových. V pozadí se ale situace výrazně nezlepšila. Jak neustále poznáváme kolem sebe, tak v pozadí tahají za nitky pořád ti samí. Někde jich je méně, jinde více nebo se jen přesunuli navzájem mezi jednotlivými oblastmi lidského života v metropoli. Poznal jsem mnoho odborníků i těch tzv. slabších nebo dokonce přímo neschopných. Zajímavé bylo, že někteří odborníci i politici mně dávali za pravdu a podpořili mé názory na pražskou dopravu nebo problémy v ní se vyskytující.
Bohužel se problémy nejen neodstranily a nezměnily, ale dokonce se objevily nové. S úsměvem si dnes vybavuji, jak jsem se u primátora jednou vnutil na jednání komise pro dopravu, kde jsem své veřejně sdělované názory z pozice ředitele pražské záchranky zopakoval. Přidal jsem i několik návrhů a podnětů jak situaci řešit a problémy odstranit. Tehdy se mi ti přímo zodpovědní smáli nebo to kriticky okomentovali, že se prý mám starat o záchranku a neplést se do dopravy. S radostí jsem později přijal zprávu, že můj nápad náhle někdo z těch odpovědných použil a dokonce ve své koncepci pražské dopravy realizuje. Smutné je, že mnou opakovaně uváděné problémy od té doby ještě narostly do objemných rozměrů.
Potěšující naopak je, že interpersonální problémy mezi záchranáři a tramvajáky utichly. Výrazně tomu pomohla moje iniciativa, kterou realizoval tehdejší (bývalý) vedoucí našeho vzdělávacího střediska. Proběhla osobní setkání obou skupin a jejich zástupců, kde si vše vyříkali a každý přednesl svůj pohled na problémy. Každá strana poznala, že to ta druhá nemá vůbec lehké a že si navzájem mohou pomáhat ku prospěchu všech, především svého zdraví. Už se proto tolik nesetkáme s konflikty a naopak není problém vidět, jak si navzájem pomáhají. Tramvajáci pouští sanitky a záchranáři to oplácejí. Vzájemné výměny signálů, že o sobě vědí a pomáhají, probíhají máváním, blikáním světly nebo blinkry. Mnozí záchranáři si totiž mohli vyzkoušet řídit tramvaj a poznali tak, že to není snadné, zejména ji zastavit nebo z ní vidět a vnímat okolí. Jistě ale zůstávají zakomplexovaní chudáci, kteří to ostatním kazí, a to na obou stranách.
Co však zůstalo a spíše narostlo, je nespočítatelné množství různých sanitek, které nepatří do vozového parku záchranných služeb a nikdy bezprostředně nezachraňují život, přestože se řítí Prahou jako o život a ohrožují nejen sebe, ale všechny ostatní účastníky silničního provozu, jen aby si ulehčili práci, a snáze projeli ucpanou Prahou. Stále trvám na názoru, že výstražná znamení by měly mít možnost používat pouze složky IZS. Když jsem se snažil v Senátu toto prosadit, tak jsem narážel na nesouhlas. V zahraničí to je zcela běžné a ptám se, proč třeba toto si nebereme jako vzor z EU, která nám vnucuje ledasco. Nebo proč na ministerstvu nepřevzali do legislativy třeba právě omezení výstražných znamení u dopravních služeb místo jednotného barevného provedení sanitek, které nic neřeší a je zcela zbytečné. Jsme jediná členská země EU, kde si doporučení sjednotit barevné provedení sanitek ZZS vzali tzv. za své. Ostatní státy mají i nadále své národní a letité zvyky, tj. jiné barevné provedení nebo regionální či firemní rozmanitost barevného provedení sanitek záchranky. A i zde jsem slyšel úsměvné argumenty zodpovědných, kteří tento nesmysl obhajovali názorem, že člověk musí hned poznat, že pro něj přijela sanitka. To ale přeci dnes každý ví a pozná, a to i s ohledem na rozdíly v krajích. 90% pacientů ale sanitku ani nevidí, protože záchranky zasahují převážně v bytech a nemocným v ohrožení života je barva sanitky úplně putna. Zůstává otázka, proč teda nenařídili jednotné oblečení záchranářů, které pacienti skutečně více vidí.
K několika druhům i množství překážek v pražské dopravě, které „odborníci“ nazývají regulační nebo bezpečnostní prvky, za těch 8 let přibylo desítky druhů a na tisíce místech. Kromě nebezpečných bílých obrubníků, které jsou nyní ještě cca 5 cm vyšší, než bývalo zvykem, a tzv. retardérů v podobě přišroubovaných žlutočerných hrbů, přibyly nyní jaksi módní zelenobílé plastové patníky a celé ostrůvky uprostřed vozovky nebo do vozovky vybíhající chodníky s vysokými obrubníky a vyvýšené celé přechody nebo dokonce celé křižovatky. Jedná se o překážku ve vozovce, která ohrožuje účastníky provozu. Klasikou zůstávají velké betonové bloky, kterých výrazně přibylo a které považuji za smrtelně nebezpečné, zvláště když jsou až na několik málo dnů v roce zcela zanesené špínou vč. tyče se svislou značkou.
Jízda Prahou proto bývá na mnohých hlavních trasách spíše slalomem mezi překážkami nebo ve špičce popojížděním v kolonách. Dříve řidiči mohli projíždějícím houkajícím vozidlům složek IZS uhnout, protože měli kam. Dnes nemají kam uhnout, protože se hlavní tahy zúžily ze dvou pruhů do jednoho, vzniklo parkoviště a přibyl cyklopruh, po kterém nikdo nejezdí. Na mnoha místech se ještě od tramvajového pásu pruh zúžil rozšířením tramvajového kolejiště s pražci a kamením, do kterého nikdo nemůže vjet, ani když potřebuje uvolnit průjezd. Navrhoval jsem, aby tyto pruhy měly směrem k vozovce nájezdný obrubník a pás pevného povrchu, jako je např. nad křižovatkou u Bulhara. Dále jsem požadoval, aby se na hlavních tazích, kudy projíždějí sanitky k nemocnicím nebo ze základen a v kritických místech kolabující dopravy zachoval průjezd po tramvajovém tělese a složky mohly volně projíždět. Nestalo se. Proto nelze na mnoha místech projet ani s majákem a ochotní řidiči nemají kam uhnout. Dojezdy se tak komplikují a prodlužují.
Pro složky IZS ale i řidiče, kteří se stanou obětí nehody s tramvají na tramvajovém pásu, jsou největší překážkou tramvajové pražce s hrubým štěrkem. Nejen, že se vykolejená tramvaj stává na delší dobu překážkou v dopravě, ale pražce jsou překážkou i pro přecházející chodce, zejména ty starší, kteří na některých ulicích musí zbytečně nachodit kilometry okolo tam, kde dříve bezproblémově přešli nebo rizikem podvrtnutí kotníků pro zdatné. Tyto železniční tratě znemožňují jakýkoliv průjezd vozidel vč. sanitek i ostatních složek IZS.
Pokud Vás nabourá tramvaj při přejezdu železničního tramvajového pásu, tak následky budou horší a nejspíše i tragičtější, a to jako na železnici. Standardní tramvajový pás (rovná vozovka z panelů nebo asfaltu) totiž umožnil vykolejené tramvaji snadno jet mimo a vozidlo odrazit. Pražce při nehodě vykolejenou tramvaj nakloní a zablokují, možná i poškodí podvozek. Takovéto vykolejení jistě ohrožuje více i cestující v tramvaji. Tramvají nabourané vozidlo se zaklíní koly o pražce a tramvaj jej drtí i s posádkou. Pokud je poblíž sloup osvětlení nebo nesoucí trolejové vedení (bývá téměř vždy), tak o něj tramvaj svou silou nabourané auto roztrhne nebo skřípne i s posádkou. Pokud tramvaj porazila v prostoru zastávky a jejím okolí (nejčastější nehoda chodců) přecházejícího, tak jej povalila a často odhrnula svým pluhem, který tam býval právě z těchto důvodů. V místě pražců zapadne chodec mezi ně a bývá těžce zraněn nebo spíše zabit.
Jedním z argumentů obhajujícím pražce byla čistota, ale všichni vidíme, jaká je skutečnost, kamení plné drobných nečistot a prachu nebo listí. Dalším argumentem byla cena, ale kolik stojí údržba a provoz zavlažovacích trávníků, nevíme. Jaké budou náklady, až se koleje budou měnit a trávník vč. závlahy se bude muset udělat znovu, už nikdo asi nespočítal.
Místo květináčů a různých betonových soklů ohraničujících pěší zóny nebo zamezující průjezd vozidel, vyrostly jako houby po dešti výsuvné sloupky, které právě při průjezdu sanitek ihned nikdo neobslouží. Záchranáři tak nemohou k místu, kde je nemocný.
Doprava kolabuje a sanitky nemají kudy bezpečně a rychle projet i kde zastavit. Tam, kde mohly, na chodník instalovali dopravní inovátoři sloupky. Záchranáři mají tak několik variant řešení, buď nechají sanitku ve vozovce a všichni jim nadávají, někdy dokonce někdo naschvál ničí sanitku nebo do ní nepozorní řidiči přímo nabourají a doprava v tomto místě kolabuje. Jinou možností je zaparkování sanitky desítky až stovky metrů od místa zásahu. Zachráněný si pak musí chvíli navíc počkat, než se k němu pomoc dostane. Záchranáři musí nosit věci a pacienty daleko a celý zásah se zbytečně prodlužuje a zdržuje. Celý systém tak ztrácí smysl, protože snaha o rychlost je tímto zmařena. Směšně působí, když aktivace systému a dojezd trvá 8-10 minut, záchranáři se řítí Prahou, ale na některých místech musí stát a čekat nebo se nemohou dostat k cíli určení a ztrácí desítky drahocenných minut.
Pacienti mohou vyprávět, jaké to je projet Prahou. Všechny ty překážky, retardéry a díry na svém těle kvůli jejich neuvěřitelnému množství ani nespočítají. Se zlomeninou, kolikou nebo jen zablokovanou páteří si to ale opravdu „užívají“. Často říkají, že jestli přežijí jízdu nerovnými ulicemi, tak přežijí i svou nemoc.
Situace v nemocnicích se také nezlepšila, z nich jsou spíše neprůjezdná hromadná parkoviště. Stejně tak se zhoršila problematika dostupnosti pacientů v domech. Počty uzamčených vchodů rostou, dokonce přibývají uzavřené vstupy a výtahy na čipy, takže se k nemocným záchranáři téměř nedostanou bez zásahu třetích osob. Označení názvů ulic, čísla domů nebo jmenovky na zvoncích a dveřích jsou už evergreenem nedostatků, které může vylepšit každý, ale proč by to dělal, že? Od chvíle, kdy jsem nastoupil na pražskou záchranku před více než 33 lety, tvrdím na základě zkušeností, že na záchrannou službu každý myslí, až když jí potřebuje.
Aby to nebylo jen kritické a negativní, tak jedno prvenství v Praze ale máme. A je velmi pozitivní a velmi důležité. Dokonce lidem zachraňuje životy. Je to skutečnost, kdy až 85 % lidí se zástavou srdce a oběhu je před příjezdem záchranné služby resuscitováno na místě přítomnými svědky. Velký podíl na tom má TANR (telefonicky asistovaná neodkladná resuscitace) a operátorky ZOS (zdravotnické operační středisko) na lince 155, které volající k tomu vedou. Např. v sousedním Německu, které považujeme za vrchol EU, uvádějí pouze v necelých 30% takových případů. Proto s radostí říkáme, že Praha je nejlepší místo ve světě, kde máte největší šanci přežít zástavu srdce a oběhu. A to vše i přes výše uvedené problémy.
