Stav zdravotnictví v Praze očima (bývalého) ředitele ZZS – 2. díl

http://schwarz.blog.idnes.cz/c/3548/Stav-zdravotnictvi-v-Praze-ocima-reditele-ZZS.html Rozhodně tu nemáme žádný zázrak a v ostatních krajích mají krásné nemocnice s moderní logistikou... To si naše odborné kapacity nezaslouží.

Hned v úvodu musím s ohledem na změnu uvést, že již nejsem ředitelem ZZSHMP, takže to jsou nyní postřehy občana, který se v pražském zdravotnictví pohybuje přes 35 let. Nyní pracuji jako koroner v Praze a rozšířil si poznatky o zkušenosti z této smutné části života.

Zdravotnictví stejně jako ostatní odvětví života se rozvíjí obrovskou rychlostí. Máme neustále nové metody a přístroje i zkušenosti a mladší odborníky se zkušenostmi ze zahraničí… Po celé republice vidíme nové nemocnice a rekonstruovaná zařízení nebo oddělení. Na druhou stranu v Praze jaksi zaspali a ustrnul čas. Ať navštívíte kteroukoliv pražskou nemocnici, tak kromě zrekonstruovaného dětského monobloku v Motole nebo nejnovější budovy v IKEMu a ÚVN všude vidíme staré nevzhledné oprýskané budovy, pokud narazíte na stavební ruch, tak se jedná jen o havarijní opravy nebo malé rekonstrukce, prach, hluk, zápach, nepořádek, špínu, nerovné ucpané silnice, nevyhovující parkovací plochy, obtížnou dostupnost, špatnou orientaci, přelidněné čekárny, dlouhé pobyty čekajících na péči a zamračený personál v sepraném, roztrhaném převážně bílém oblečení s kratšími kalhotami a sešlapanou obuví, které často doplňují pestré či černé ponožky… Někde přetrvává všem známá image socialistického zdravotnictví sestřiček s krátkými modrými šaty, odlíčené a neupravené, protože jim zakazují se nalíčit, nalakovat nehty, nosit bižutérii, ale už nemají naškrobené čepce. Všude stále vidíme nevkusně oblepené dveře a stěny různými papíry s ručně psaným informačním textem, otlučené porouchané či nekompletní vozíky různého spektra a vysokého stáří, pokud nechybí vůbec.

Centrální nebo urgentní příjmy chybí stále. Jediný posun se stal v Motole, kde loni otevřeli nově rozšířený a zrekonstruovaný urgentní příjem. V ostatních pražských nemocnicích, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví se situace nezměnila. Pacienti jsou stále předáváni na zcela kapacitně i prostorově nevyhovujících koncepčně zastaralých ambulancích za přítomnosti davu čekajících lidí nebo v hadrovými plentami oddělených kójích. Zcela organizačně pokulhává péče o cévní mozkové příhody, protože koncepce nebyla vůbec prostorově a koncepčně zajištěna, tzn. že nemají přijímací místo, které by přímo navazovalo na CT nebo MR vyšetření a mělo dostatečnou kapacitu intenzivních speciálních lůžek nebo přímou vazbu na neurochirurgické a angiologické pracoviště. Záchranáři a sanitní vozy jsou tak zbytečně blokovány desítky minut v nemocnicích a nedostává se jich v terénu.

Zázemí pro záchranáře a zastřešené parkovací plochy pouze pro sanitní vozy zcela oddělené od veřejnosti neexistují nikde. Stejně tak nebyly vyřešeny heliporty s nonstop provozem a přímou vazbou na příjmový trakt alespoň v nemocnicích, které mají statut traumacentra nebo cerebrovaskulárního centra. Největší nedostatek je patrný v druhé největší pražské nemocnici na Vinohradech, kde neexistuje urgentní příjem, pacienti na neurologii jsou přijímáni v malé suterénní ambulanci a speciální popáleninové centrum s působností pro celé Čechy nemá stejně jako traumacentrum pro půlku Prahy a Středních Čech heliport s přímou návazností a nemá standardní urgentní příjem. Problémy s předáváním se vyskytují také.

Nemocnice na Bulovce není doposud koncepčně dořešena a stále se čeká, jestli bude nadále Ministerstva zdravotnictví nebo Prahy a nebo se bude privatizovat. Budovy dále chátrají a situace se nemění. Za tu dobu přestala být i traumacentrem a cerebrovaskulárním centrem. Pacienti spadající do péče těchto center musí z třetiny Prahy a Středočeského kraje být transportováni až na druhou stranu metropole nebo do Vinohradské nemocnice. Delší transport nikomu neprospívá a zatěžuje to přednemocniční složku. Situaci o to více komplikují další změny, jako např. omezení akutní péče v nemocnici Clinicum ve Vysočanech v r. 2013 nebo nyní v Nemocnici Na Františku, která v centru metropole hrála významnou roli.

Samostatnou kapitolou je protialkoholní záchytná stanice a psychiatrická péče, které zaspali dobu. Péče o alkoholiky a opilce byla ledabyle přesunuta na kraj, jehož záchytka dlouhodobě kapacitně nestačí a ve většině dnů v roce hlásí o půlnoci stop stav. Poté opilci zatěžují nemocnice i celý systém a obtěžují jejich personál i ostatní pacienty. Logicky tak zbytečně čerpají i prostředky ze zdravotního pojištění. Psychiatrická péče řeší nedostatečně a nekoncepčně péči o závislé, protože spíše zneužívají možnost svobodné vůle. Je snadné i pohodlnější se vymluvit, že nechtěl pomoci, než mu to nařídit a proti jeho vůli léčit. Proč to u jedné skupiny nemocných lze a u této skupiny - závislých nelze, je nepochopitelné. Závislí, kteří nechtějí podstoupit nepříjemnou léčbu a utíkají z detoxů, zatěžují společnost a obtěžují občany svou přítomností všude kolem, kde se soustředí větší počty osob – před obchody, v metru, na nádražích, v parcích…

Občas narazíme na lepší prostředí i péči, ale bývá spíše světlou výjimkou úsměv, čistota, ochota, snaha, nové pestré voňavé prostředí, moderní přístroje, nové moderní oblečení personálu, recepce s moderním designem a milým ochotným personálem, který se vám hned věnuje nebo pomůže, příjemnými barvami prostředí, hrající příjemnou hudbou, doplněné květinami či obrázky… Nutno zdůraznit, že nehodnotím odbornou část zdravotní péče, která je zatím ještě na špici, ale díky jednotlivcům a prostředí také ztrácí kredit. Mnohá mimopražská pracoviště již svými odbornými kapacitami a kvalitou vysoké odborné péče již předběhla pražská pracoviště. Kritizuji stav, který je nekoncepční a setrvalý mnoho let a především ztrácí dech za ostatními kraji v ČR. Je to až neuvěřitelné, jak krásné mají nemocnice v jiných krajích, kde se neustále budují nové pavilony a otevírají krásná moderní oddělení, kde mají urgentní příjmy i heliporty a kde návaznost péče funguje.

Velký posun k lepšímu zaznamenáváme na většině dětských odděleních, která jsou pestrá a spíše připomínají hračkářství nebo domácí prostředí.

Kriticky lze hodnotit i ambulantní péči, kde často bývá nepokryta velká část dne službou. Mnoho lidí nemá vůbec zajištěnu péči praktických lékařů. Mnozí ji nemají pouze v Praze, protože do Prahy dojíždějí za prací nebo zde z pracovních důvodů delší dobu žijí, ale své praktiky mají doma, stovky kilometrů vzdálené. V odpoledních a večerních hodinách bývá pro mnohé najít poskytovatele ambulantní péče, takže nezbývá než se obrátit na nemocnice, které zbytečně zahlcují. Pokud nejsou schopni se do nemocnic dostat sami, tak zneužívají záchranku. MZ tyto dlouholeté problémy Prahy neřeší vůbec, kraj nemá žádnou koncepci zdravotnictví a systém to sám nevyřeší. Každý si hrabe na tom svém písečku a situace se dále a více prohlubuje. A odnáší to zdravotníci i pacienti a státní kasa.