V březnu 2007odvolal ministr Julínek ředitele Fakultní Thomayerovi nemocnice a ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, aby v květnu jmenoval nové. Dnes už oba ředitelé ve svých funkcích nejsou. Nic se ale nezměnilo.
Stejná je situace i v ostatních pražských nemocnicích. Přesněji to nejsou vlastně pražské nemocnice, protože Praha jako obec i jako kraj vlastně žádnou (až na jedinou neakutní) nemocnici nemá. Pouze zřizuje Nemocnici následné péče ve Vysočanech a druhým zdravotnickým zařízením zřizovaným Prahou je ZZSHMP.
Za tu dobu Thomayerova nemocnice stejně jako Nemocnice Na Bulovce ještě přišla o statut fakultní nemocnice. Možná se návštěvníkům tato zásadní změna nijak neprojevila, ale považuji to za precedens a ztrátu prestiže.
Nejlépe to je patrné právě na Bulovce, která už ztratila ze svého puncu i bohaté historie mnohé. Nemá plicní chirurgii, nemá traumacentrum, nemá cerebrovaskulární centrum, nemá již 2 interní kliniky, ale zůstala jí známá infekční klinika se specializovaným pracovištěm pro AIDS i vysoce virulentní nákazy. Z těch zajímavých pracovišť lze jistě vyzdvihnout ortopedickou kliniku, neonatologii, ústav soudního lékařství a privátní kardiologii, která s nemocnicí nemá nic společného, pouze je v jejím areálu. Stejně tak na tom je protialkoholní záchytná stanice, která dlouhodobě kapacitně nestačí pro Prahu.
Vinohradská nemocnice dožívá ze své historie a spíše zašlé slávy. Každý si pamatuje na slavnou popáleninovou kliniku, plastickou chirurgii, ortopedickou kliniku nebo oční kliniku. Přestože se zde stále dělá kvalitní medicína, tak objekty ve kterých to kapacity české medicíny musí obhajovat, zcela neodpovídají dnešní době i současným požadavkům. Vše zůstalo tak, jako když jsem tam pracoval před 25 lety. Jediná změna je nová nemocniční kuchyně s jídelnou a rekonstrukce interní kliniky. Zcela chybí heliport a urgentní příjem, bez kterých by vlastně ani neměla nemocnice být traumacentrem, které je ojedinělé již uvedenou popáleninovou klinikou a plastickou chirurgií. Pan ministr by sem měl dát minimálně tolik, kolik dostal jako ředitel ostravské fakultní nemocnice. Projekt nového pavilonu traumacentra zůstal asi v šuplíku.
Největší rozmach zaznamenala Fakultní nemocnice v Motole. Bohužel se plánovači zaměřili pouze na levý břeh Vltavy, či spíše periferii na západním okraji metropole, kde máme soustředěnu maximální kapacitu a veškerou zdravotní péči ve třech velkých nejnovějších a nejmodernějších (což už dávno neplatí) nemocnicích (FN Motol, Homolka a ÚVN), ale ostatní části Prahy jaksi strádají a Pražané musí do nemocničních areálů s oprýskanými starými pavilony.
Největší investice šly za posledních 10 let do ÚVN, kterou zřizuje a financuje Ministerstvo obrany. V této nemocnici máte skutečně pocit, že nezaspali. Rozlehlý areál s novými a rekonstruovanými pavilony dává najevo, že péče o pacienty je prioritou.
Centrum města vévodí rozsáhlá stará Všeobecná fakultní nemocnice, kde máte pocit, že se zastavil čas. Všechny budovy potřebují celkovou rekonstrukci a nemocnice modernizaci. Každý zastánce historie ví, že to dohromady nejde. Původní a několikrát znovu vzkříšené i umlčené návrhy na vystěhování nemocnice poslední roky utichly. Novátorský projekt výstavby zcela nové nemocnice na Pravém břehu Vltavy, ideálně někde mezi Prosekem a Letňany, kam by se VFN přestěhovala (když to tehdy nevyšlo v Motole až na několik klinik), byl rozumným řešením situace. Třeba jej zase někdo opráší a vzkřísí. Jakékoliv kroky vedoucí k záchově VFN v nevyhovujících budovách chráněných památkovým úřadem, jsou jen plýtvání časem a financemi, kterých bude potřeba mnohonásobně více než na nový špitál.
Zbývají nám dvě nejstarší pražské nemocnice, které jsou v centru, tj. Na Františku a Nemocnice sv. Karla Boromejského, dříve známá jako Nemocnice Pod Petřínem. Obě by bylo asi vhodnější a lepší předělat na tzv. starobince neboli dnes častěji nazývané Domy s pečovatelskou službou či Domy seniorů, kterých je stále nedostatek a kterých bude stále více potřeba. Dnešní medicína, zejména ta akutní, vyžaduje nové moderní technicky a organizačně jinak členěné a koncepčně vytvořené pavilony, které mají urgentní příjmy s dostatečnou kapacitou a přímou vazbou na přednemocniční složku vč. letecké záchranky. To v centru města a ve starých areálech nebo starých objektech skutečně možné není.
Pokud by se postavila nová nemocnice, tak by mohla být vybudována současně s novým universitním kampusem, čímž by se vyřešil i problém výuky nových lékařů a fakulty získaly optimální podmínky. Bulovka by mohla poté být městskou nemocnicí pro finančně nezajištěné osoby - nepřizpůsobivé, samoplátce či zcela bez prostředků. Oddělení části pacientů, kteří obtěžují nemocné, je ve světě běžné a nikdo to nepovažuje za diskriminaci nebo dokonce snad za projev rasismu. Vždy byli, jsou a budou lidé, kteří se staví ke svému životu a zdraví zodpovědně a ti, kteří své zdraví spíše ničí. Stejně tak to je s finančními prostředky, které lidé buď mají nebo nemají. A není žádný důvod dále setrvávat na modelu, že všichni mají všechno. Jediné co je potřeba zajistit, je dostupná základní zdravotní péče pro každého. A to lze i v oddělených nemocnicích.
Situace v pražském zdravotnictví stále není nejlepší a potřebuje zásadní řešení. Praha potřebuji komisy nebo tým odborníků, kteří začnou konečně tvořit koncepci pražského zdravotnictví, která zde mnoho let chybí. Bez tohoto základního kamene se nikdy nic nevybuduje a nezmění. Stejně tak potřebujeme krajské odborníky, kteří budou koncepčně budovat a rozvíjet obory medicíny a kteří stanoví, co v Praze potřebují. Dosavadní a současný spíše živelný a někdy nulový rozvoj pražského zdravotnictví a jednotlivých oborů, které si často spíše konkurují, nikam nevede. Nemocnice fungují setrvačností, navzájem nekoordinují svou péči, její rozsah nebo omezování. Nyní máme např. péči o cerebrovaskulární onemocnění soustředěnou více na jednu polovinu a lidé z jedné části musí být transportováni přes celou Prahu.
Samostatnou kapitolou je oblast primární péče a pohotovost.
