Vozíčkářem v Praze

V rámci senátní kandidatury jsem byl požádán koordinátorem dobrovolníků Erikem Čiperou, abych cestoval do práce na invalidním vozíku a MHD. Jelikož mám k problematice invalidů vozíčkářů vzhledem ke své profesi blízko, nabídku jsem ihned přijal. Jako lékař jsem se setkal s mnoha lidskými osudy, kdy byl nenadále někdo posazen navždy na invalidní vozík.

vozíekáoweb

Jako chirurg jsem poznal některé konkrétní tragédie i vozíčkáře. Na traumatologii jsem se setkal s akutní fází změny osudu a na chirurgii i s jeho následky, tzn. problémy s proleženinami a plastickými operacemi dekubitálních oblastí sedací části. Jako lékař záchranky jsem zachraňoval desítky vozíčkářů a poslední rok jsou téměř každou službu mým pacientem, protože v lokalitě, kde sloužím, jich bydlí více v domech pro ně upravených. Dokonce jsem transportoval sanitkou nejen pacienta, ale i jeho elektrický vozík, což se nesmí. Ale v zájmu pacienta a jeho zdraví nebylo jiné řešení. Cca 130kg vážící vozík jsme naložili s pacientem do sanity a v nemocnici požádali o pomoc strážníky městské policie, kteří vozíčkářům a našim záchranářům i lidem v tísni pomáhají často a ochotně.

Sraz jsme si dali na konečné u stanice metra Černý Most. Čekal na mě se sedačkou Erik a vozíčkář Michal Prager, který je upoután na elektrický vozík. Jakmile jsem se posadil na vozík, vyrazili jsme na metro. Točitá cesta do 1. patra stanice byla hned velmi náročnou až nepřekonatelnou překážkou fyzicky náročnou. Ihned jsem si uvědomil, že při cestě do kopce se musím předklánět, abych vyvážil těžiště a nepřepadl dozadu a neuhodil se do hlavy. Příště bych volil výtah, ale cesta výtahem je prý náročnější. Dolů na stanici už jsme sjeli výtahem. Hned jsem si všiml jednoho z nešvarů, na který vozíčkáři narážejí pokaždé a i já jej zaznamenal u každého výtahu na trase, tzn. že výtah pro vozíčkáře a kočárky využívají i zdraví chodící lidé, prý aby si zkrátili cestu.

Až na nástupiště jsem se dostal pohodlně vč. zakoupení lístku na MHD v automatu, kde jsem dosáhl na tlačítko, ale všiml jsem si, že Michal má u sebe ukazovátko, kterým si pomáhá právě na nedosažitelná tlačítka. Je s podivem kolik překážek vozíčkáři mají. Postupně je budu popisovat jak jsem se s nimi setkal. Např. obsluha výtahu pro invalidy – vozíčkáře má tlačítka umístěna vysoko, takže více postižený vozíčkář na ně nedosáhne a musí použít pomůcky v podobě ukazovátka.

První závažnou překážkou byl nájezd do vlaku metra, protože mezera mezi hranou nástupiště a vlaku byla cca 20cm, takže malé přední kolečko by uvízlo v díře a já přepadl na zem. Bez pomoci asistenta bych nejspíše bez pádu nenastoupil. Naštěstí byl prostor v novém vagónu metra pro vozíky dostatečný. Jak bývá někdy obtížné se vejít v přeplněném metru vím ze zkušeností, kdy cestuji metrem s kolem.

Cestovali jsme po trase, kterou vybral zkušený vozíčkář Michal. Doposud jsem si neuvědomoval, na kolik věcí a problémů musí vozíčkář v Praze myslet. Hned mě napadla myšlenka, vyrobit mapu Prahy pro vozíčkáře, kde by byly vyznačeny trasy průjezdné pro vozíčkáře vč. stanic MHD, které jsou přístupné vozíčkářům. S údivem jsem zaznamenal, že jich je jen 25 v metru a 52 tramvajových. Na ostatních má vozíčkář smůlu, nedostane se ze zajetí. Také by v mapě mohly být vyznačeny základní potřeby pro vozíčkáře, tj. WC, kterých je skutečně nedostatek v Praze vůbec natož pro vozíčkáře. Je ostudou, že musí využívat toalety v rychlém občerstvení apod. Michal si vozí bažanta a čůrá do něj, když už to nemůže vydržet. Já měl stejný problém. Celou cestu jsem se trápil nucením na močení a neměl možnost se vyčůrat. Nejhorší situace byla, když nám ujela nízkopodlažní tramvaj…, ale k tomu se teprve dostaneme.

Oceňuji, že DP hl. m. Prahy na svých webových stránkách (http://www.dpp.cz/bezbarierove-cestovani/ )  umožňuje vozíčkářům naplánovat si bezbariérovou trasu. Stejným způsobem byla vybrána ta moje do práce na vozíčku. Na Florenci jsme museli z metra napovrch, abychom přestoupili na nízkopodlažní autobus. Ze stanice metra, která je dvoupatrová (každá trasa má svůj vestibul i výtah) vedou 2 výtahy na povrch. Od výtahu jsme museli jet cca 120m po dlážděné cestě. Na autobus jsme čekali jen asi 10min. Na řidiče jsem musel mávnout a podivil jsem se jeho výrazu. Pozdravil jsem ho a poděkoval, ale jeho zamračený naštvaný výraz se nezměnil. Michal říkal, že řidiči nadávají a neochotně pomáhají, což řeší stížnostmi, které vedení DP trestá a situace se lepší. Nedostatek řidičů na trhu práce však situaci opět zhoršuje. Stejné pohledy bylo vidět i mezi cestujícími. Pořád jsem měl pocit, že někoho obtěžujeme. Vozíčkář to opravdu nemá lehké.

Před výstupní stanicí jsem musel řidiči dát znamení tlačítkem, které nijak nesignalizovalo úspěch. Michal Erik mě poučil, že za zády nahoře nad dveřmi svítí signál. Proč není nějaké zvukové znamení nebo dioda u tlačítka pro potvrzení kontaktu nechápu. Při výstupu se situace opakovala. Poděkování i pozdrav s řidičem opět nehnuly. Asi má svou práci i lidi nebo vozíčkáře rád, pomyslel jsem si pod tíhou zážitku i informací od postiženého a asistenta, kteří s tím mají bohaté zkušenosti.

Hned po výstupu jsme zjistili, že další návazný spoj tramvají ujel před chvílí, takže bychom měli čekat na další nízkopodlažní tramvaj hodinu. Katastrofa jsem si pomyslel, zvláště proto, že se mi chtělo už opravdu hodně čůrat a nikde WC pro vozíčkáře. V době rozhodování o dalším postupu jsem se dozvěděl, že mé pracoviště je umístěno v lokalitě, která je vůči vozíčkářům více nevstřícná, protože ani jedna ze stanic metra v okolí nemá bezbariérový přístup a vozíčkář se tam nedostane. Proto jsem ani nemohl do práce na vozíčku využít pouze metro. V případě chladného počasí nebo dokonce mrazů je vozíčkář vystaven riziku nachlazení nebo promrznutí. Čekat na zastávce hodinu na další tramvaj je opravdu o zdraví a ztráta času. Také bych o hodinu přišel pozdě do práce a Michal do školy třeba na zkoušku.

Vydali jsme se proto na vozíku. Z Náměstí Míru to je ke mně do práce cca 700m a první polovina do mírného kopce. Minuli jsme hlouček studentů církevního gymnázia kouřící marihuanu a vydali se na strastiplnou cestu. Překonávali jsme překážky v podobě obrubníků, protože ne všude jsou vytvořeny nájezdy na chodníky. Kola vozíčků projížděla flusanci a žvýkačkami, což i můj otrlý žaludek rozladilo. Příště bych si vzal rukavice, protože bylo chladno, obruče studily, všude samá špína a v době epidemie žloutenky i přes fakt, že jsem díky své profesi povinně očkován, jsem měl problém s čistotou. Výtahy v metru se snad neuklízí vůbec a zhoršená čistota MHD je jedním z důvodů, proč ji využívám minimálně.

Těsně před cílem jsme zjistili, že kdybych jel tramvají, tak bych stejně nemohl vystoupit na zastávce u práce, protože je s ostrůvkem, který nemá bezbariérový nájezd. Musel bych proto jet o stanici dále a zpět po chodníku cca 300m. Tramvajová zastávka naproti pro cestu zpět je sice bez ostrůvku, ale z chodníku opět není nájezd, takže opět pro vozíčkáře nepoužitelná. Musel by jet po silnici a riskovat střet s auty. Poslední dva roky bylo tramvajové těleso v Korunní ulici vyměněno a upraveno každé léto, ale na vozíčkáře se zase zapomnělo, což nechápu.

Ptal jsem se Michala, jak by řešil situaci s uvězněním na tramvajovém ostrůvku a dozvěděl se, že by zavolal městskou policii, která by mu pomohla z ostrůvku snést ho i s vozíkem. Velmi mě potěšilo, že vozíčkáři mají se strážníky městské policie takové dobré zkušenosti jako naši záchranáři, kterým též pomáhají. Budova, kde sídlí ředitelství ZZS HMP a kde mám kancelář, má bezbariérový vstup a přístup, protože již před 9 lety, kdy jsme se nastěhovali, jsem prosadil úpravu pro přístup vozíčkářů, které jsem chtěl zaměstnávat v administrativě a na našem operačním středisku (dispečinku). Bohužel se mi podařilo získat pouze jednu vozíčkářku – zdravotní sestru, která u nás pracovala víc než 3 roky. Nikdo jiný zatím neprojevil zájem.

Z celé akce mám hodně zážitků i dojmů. Zjistil jsem kolik překážek a problémů mají vozíčkáři v Praze. Přestože se situace výrazně zlepšila a mnoho se již pro vozíčkáře udělalo, stále je stále ještě veliký kus práce před námi, aby se vozíčkářům v Praze dobře žilo. Když vidím, na jaké projekty a věci vynakládají firmy a bohatí své prostředky, ptám se, proč neinvestují a nepřispívají na projekty, které z Prahy udělají město pro všechny, tzn. i pro vozíčkáře. Úprava nájezdů na chodníky a tramvajové zastávky, výměna dopravních prostředků MHD za nízkopodlažní, vybudování výtahů ve všech stanicích metra, výstavba WC vč. těch upravených a dostupných pro invalidy jsou velké i nákladné plány, ale splnitelné.

 Být vozíčkářem v Praze je pro silné a drsné jedince odolné povětrnostním vlivům. Nedovedu si představit situaci za deště nebo sněhu a zimy. Objevil jsem mnoho volných míst na trhu, kde by se dalo uživit, např. taxi pro vozíčkáře nebo firmy provádějící úpravy pro vozíčkáře.

www.asistence.org 

www.asistence.org/vyzva