Diskriminace?

Poslední atak kolegy ve věci opilců v Praze mě přivedl na téma diskriminace ve zdravotnictví. Od počátku svého působení ve zdravotnickém systému vnímám různé podoby diskriminace. Jde o celé spektrum problémů lidského pokolení, tj. od běžných poruch mezilidské komunikace přes mazáctví a šikanu (známé zejména z vojenského prostředí, ale existující v každém větším kolektivu) až po diskriminaci pacientů a naopak i zdravotníků.

To je diskriminace!web

Zdravotnictví se nijak nevymyká ostatním profesím a prostředím, což mohu hodnotit z vlastních zkušeností, protože jsem si v životě už vyzkoušel více druhů práce vč. namáhavé fyzické. Mám dokonce už pocit, že to prostě k životu patří. Stačí se podívat do různých zvířecích společenství nebo rostlinné říše, kde v nekonečném boji vyhrává jen ten nejsilnější.

Možná proto je problém tento negativní jev společnosti řešit. S diskriminací se setkáváme už od dětství, provází nás celý život a neopouští ani ve stáří. Všechny děti se nemohou rodit jen tam, kde to je nejlepší a nebo kde rodiče chtějí. Nemůžou všichni ani chodit do té nejbližší a nejlepší školky nebo školy. Nemůže každý studovat střední a vysokou školu a to ještě podle svých přání. Zaměstnání si každý též nemůže vybrat podle svého gusta stejně, jako např. bydlení a obchod, kde bude nakupovat. Nemůžeme si vybrat sousedy ani spolužáky nebo kolegy v práci podle toho, jak by nám vyhovovali.

Diskriminace je samozřejmě i ve zdravotnictví. Je jak mezi zdravotníky, tak i mezi pacienty. Zdraví jsou diskriminováni nemocnými a naopak. Kuřáci diskriminují nekuřáky a nekuřáci kuřáky. Obézní jsou diskriminováni hubenými a hubení diskriminují obézní. Sportovci diskriminují lenochy a ti zase sportovce. Kardiaci zdravé a zdraví kardiaky. Takto by výčet mohl pokračovat. Není to výtka, ale pouhé konstatování se snahou bagatelizovat výraz diskriminace, která je součástí života stejně jako celá řada jiných negativ. Zde však nutno zdůraznit, že pojem šikana je odlišný a vystihuje jev, který by neměl být brán jako samozřejmost. Lze souhlasit s názorem, že právo každého končí tam, kde začíná právo jiného. V tom je skryto vše.

A zdravotnictví se nijak nevymyká, je to stejné. Nikdo si nemůže určit podle svého přání, co, jak a kde bude. Nemůžete si vybrat lékaře, středisko, nemocnici, oddělení, pokoj, postel, sestřičku a další personál, operační sál, narkózu, operační nástroje, vozík, na kterém Vás povezou, léky a zdravotnický materiál nebo medicínské přístroje. Svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení je vlastně nesmysl, přesto o něm neustále slyšíme ze všech stran. Můžeme pouze odmítnout, co se nám nelíbí, ale tomu přeci nikdo nebrání. Tak jako si nekoupíte zkažené maso nebo porouchaný přístroj, tak můžete odmítnout nebo reklamovat péči, která Vám nevyhovuje.

Každý z nás se v průběhu celého života stává jeho nedílnou součástí a je od počátku vtažen do celé té mašinérie, jejíž koloběh nemůže nijak výrazně ovlivnit. Nakonec neovlivníme ani své zrození, ani svou smrt. V současnosti vidíme, jaké jsou reakce na navrhovanou eutanázii a že sebevražda je vlastně zločin.

Je absurdní, jak někteří na jedné straně prosazují, aby lidé sami rozhodovali o svém osudu a určovali, jakou zdravotní péči budou mít, ale na druhé straně jsou zásadně proti eutanázii. Člověk by měl mít plné právo se sám rozhodnout, co s ním bude. Odmítne-li péči, tak si sám ponese i riziko poškození zdraví až smrti. Bude-li chtít zemřít (a je jedno z jakého důvodu), tak by měl mít takovouto možnost. Rozhodně by o nikom svéprávném neměl rozhodovat kdokoliv jiný. Stejně tak když se někdo rozhodne kouřit nebo holdovat alkoholu a drogám, tak by měl nést následky a nevyžadovat stejná práva, jako ostatní. Nebo když se někdo přejídá, nesportuje, nedodržuje doporučená opatření a navrženou zdravotní péči a příslušnou terapii, tak musí počítat s následky a nemůže vinit zdravotnictví nebo společnost, že je nemocný a umírá předčasně.

Není ale možné tvrdit, že jestli se někdo opije, sebevraždí léky nebo skokem z výše, zfetuje drogou, nezdravým jídlem si vytvoří obezitu a např. ucpávání cév, sportem ničí tělo nebo kouřením zakládá na rakovinu, životem pod mostem a na ulici si huntuje organizmus a nebo nedodržením jakéhokoliv druhu správné a zdravé životosprávy si vytvoří nezvratné poškození organizmu, tak ho nebudeme léčit a nebo péči odflákneme. Často totiž ani jedinec takto nemocný o svém osudu nemohl rozhodnout a výrazně jej ovlivnit z důvodů ekonomických, společenských či vlastních.

Odmítám stále častěji se vyskytující neochotu některých zdravotníků pečovat o určité skupiny lidí. Nesouhlasím s názory, jako je např. ten, že opilec nepatří jinam než na záchytku a pokud možno i tam by ho měl odvážet třeba nákladní vůz. Takto to fungovalo např. v komunistickém SSSR a k tomu snad nechceme dospět. Zdravotníci si už konečně budou muset zvyknout, že pacient je jejich zákazník, že oni nejsou pánem situace, že každý je jen člověk a každý může být kdykoliv na kterékoliv straně společnosti. Stejně tak si budou muset pacienti a lidé uvědomit, že zdravotníci už nejsou otroci socialistického zdravotnictví ani jejich sluhové či dokonce zboží, které si kupují formou zdravotního pojištění.

Odcházím do služby a jsem zvědav, co mě v pražském zdravotnictví potká během tří nočních směn. Uvítám jakékoliv podněty a názory k mému blogu. Asi jste si všimli, že žádný podnět neponechám bez reakce. Je možné se dotázat i přímo na můj e-mail. Každý podnět a každá reakce (pozitivní i negativní) jsou inspirací v mé práci. Děkuji za ně.