Asiaté v Praze - 2. díl

Po devíti letech, kdy jsem psal o soužití s Asiaty, se k tématu vracím. Téma se za tu dobu rozvinulo a posunulo dále. Mám pocit, že už není tolik středem zájmu, protože nás ohrožují zcela jinénárody z jiných kontinentů.

http://schwarz.blog.idnes.cz/c/3843/Asiate-v-Praze.html

Po dvaceti letech můžeme říci, že Asiaté se u nás a mezi námi zabydleli, asimilovali a už je téměř nevnímáme, protože se u nich běžně stravujeme a také u nich nakupujeme, potkáváme je každý den téměř všude a vlastně nás nijak neobtěžují. Jiný pohled na ně mají ale lidé, kteří s nimi musí žít v domě nebo určité lokalitě a jejich komunita přerostla do desítek i stovek domácností. Je to dáno odlišnou kulturou i způsobem života. Pokud o tom budete více přemýšlet, zjistíte, že mnohým Čechům na nich také vadí, že za tu krátkou dobu přišli mnozí k bohatství, které logicky nemohli získat poctivou prací, přestože nám připomínají neustále hemžící se a pracující mravenečky.

Ani náhodou nelze vydělat miliony na tom, že nakoupíte v hypermarketu převážně v různých slevových akcích zboží, které odvezete i na několik várek, a prodáte ho ve svém malém krámku s přirážkou, tj. svojí marží – ziskem. Jsou to vlastně drobní překupníci. Někde na počátku „Českého snu“ jsou mladé rodiny s malými dětmi, které žijí a podnikají na pár metrech čtverečních s ojetinou z bazaru. A na konci vysněné emigrace z Asie vidíme velmi bohaté, početné rodiny, za kterými přijeli z dáli zemřít zde i staří rodiče, žijící v honosných vilách a jezdící v několika milionových bourácích německých značek. Je to nejen obdivuhodné, ale i více než podivné.

Naše obchodníky a podnikatele se snaží novodobí pseudopolitici neustále nahánět a kontrolovat i omezovat ve svém podnikání, ale na Asiaty stále zdaleka nemají. Zažil jsem osobně jednu takovou kontrolu za asistence policie v čínské restauraci a působilo to na mne spíše nechutně. Policisté a úřednice Asiatům rovnou tikali, chovali se arogantně a výrazně nadřazeně. Styděl jsem se za ně, přestože souhlasím s kontrolami a přísností. Lidský přístup na profesionální úrovni bych očekával vždy, ne pouze u Čechů. Pokud by takto „nastoupili“ na české provozovatele restaurace, jistě by se setkali s odvetou a stížností.

Stále častěji slyšíme, že asijské děti a možná již i vnoučata patří k nejlepším a houževnatým žákům a studentům českých škol nebo že Asiaté patří k těm nejlepším pěstitelům konopí, kteří zásobují nejen český trh, ale i Evropu. V Praze už téměř úplně vymizely jejich stánky a klasická tržiště s pašovaným zbožím i značkovými kopiemi, které dnes nabízejí již jen v omezeném množství a ve svých „večerkách“, které někdy slouží i jako distribuce drog, alkoholu nebo zakázané pyrotechniky, které prodají i dětem. Není problém na jejich obchůdky narazit v každé čtvrti ve více ulicích, kde jsou mnohdy společně s klasickými čínskými nebo vietnamskými restauracemi nebo bufety, které začínají vytlačovat pro změnu ty arabské.

Asijská pražská velkotržnice je známá po celé zemi a kromě narušeného života občanů v jejím okolí přežila i obrovský požár, který svým rozsahem snadno překonal požár veletržního paláce. Během své mnohaleté kariéry si získala velkou oblibu i mnoho zákazníků, ale i několik dalších malých sestřiček. Na druhou stranu jsou mezi námi tací, kteří je stále zatracují a jejich služeb zásadně nevyužívají.

Celý život jsem snil o těchto zemích a toužil je navštívit i poznat osobně. Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil Vietnam i Čínu. Rozhodně to stojí za to vidět a zažít. Přiznávám, že to nejsou destinace, kde bych chtěl trávit dovolenou a kam bych zrovna chtěl vícekrát cestovat. Stejně tak musím uvést, že jsem tam nezískal k této kultuře a jejich způsobu života lepší vztah, tak jako se mi to přihodilo v jiných zemích a u jiných národů, přestože jsem poznal milé pracovité lidi. Možná proto, že to nejsou zcela svobodné země. Raději zůstanu Evropanem a Čechem se vším všudy.

Určitě mě zaujala více Čína, jejich skvělá železniční síť, technologická vyspělost, obrovský stavební rozmach a neuvěřitelně rychlý pokrok i snaha být jako ostatní svět. Nejvíce mě ale zaujala tradiční čínská medicína. Navštívili jsme několik nemocnic a universit, kde se praktikuje i vyučuje jak klasická medicína, tak ta tradiční čínská. Velice mně překvapilo, kolik zahraničních studentů z celého světa tam studuje. Bohužel žádný Čech. Pokud bych byl studentem medicíny, tak bych se chtěl naučit čínsky (což je bezpodmínečně nutné pro studium tradiční čínské medicíny) a studovat tradiční čínskou medicínu. Má to totiž obrovský potenciál a bude i velmi finančně zajímavé do budoucna. Na druhou stranu to může výrazně ušetřit náklady na zdravotnictví nebo pomoci mnohým nemocným, vč. hypochondrů. Velmi jsem byl překvapen, na jaké úrovni a jak vybavenou mají záchrannou službu v Šanghaji. Praha, přestože má špičkovou záchranku, se může stydět. Kdyby pražská záchranka měla alespoň takové zázemí a technické vybavení, jako oni. Nemluvě o počtu zaměstnanců a množství techniky, kterou mají celou záložní, tzn. jednou tolik přístrojů a pomůcek ve skladech, aby byli připraveni na vše.

Možná to vše vypadá krásně, ale má to jako všude na světě i černé stránky. Dozvěděl jsem se tam, jak to není vůbec snadný život, proč utíkají do zahraničí, nebo poznal, že to je jako život v ZOO a neustálý tvrdý boj o přežití. Existují tam obrovské kontrasty a rozdíly. Mají chudé i miliardáře, ale svoboda to není. Zajímavý je např. „burza dětí“, kde v parku v sobotu nabízí rodiče své děti ke sňatku. V pátek se mnohé hotely zaplní maminkami s dcerami, kde je načinčají a druhý den se snaží nalézt bohatého partnera. Mají díky komunistické populační politice nedostatek žen (dívek), takže mnoho chlapců nejspíše v životě ani nenalezne životní partnerku. Všude kolem bylo snadno poznat, jaký negativní dopad to má na dívky, které jsou extrémně nafoukané, protože jim každý neuvěřitelně nadbíhá a nabízí vše, co může, aby je získal.

Snadno dostupné technologie a neuvěřitelně levné mobilní sítě způsobily, že každý má minimálně 2 mobilní telefony. Neustále je používají, takže nevidíte pomalu člověka, který by neměl a nepoužíval mobil, a to úplně všude. V restauracích nebo kavárnách spatříte skupinky sedící spolu u stolu, které spolu nekomunikuji, ale neustále píší SMS, MMS, telefonují a fotí se. Zůstalo mi neobjasněné, zda partičky spolu komunikují u stolu aspoň prostřednictvím těch zavařených mobilů. Proto vůbec vznikla potřeba velkokapacitních mobilních baterií, které oproti Asii u nás nezískaly takový zájem. Nejžádanější je přiblížit se Evropanům a Američanům, takže nejvíce in jsou mladí s bílou pletí a odbarvenými vlasy. Proto např. veškerá kosmetika obsahuje bělící složky a většina se schovává pod slunečníky a rouškami i rukavičkami.

Dozvěděl jsem se tam, že naši Asiaté jsou převážně z Vietnamu. Díky své profesi jsem poznal i stinnou stránku jejich pobytu u nás. Považuji to za novodobé otroctví, obchod s lidmi. Asijská mafie, která zaměstnává své krajany, používá velmi tvrdé praktiky. Opakovaně jsem zasahoval u Asiatek, které se hroutily a plakaly, protože se nemohly vrátit domů za svou rodinou a dětmi. Jejich otrokáři je drží a nutí pracovat, pokud se vyskytne problém, tak je urychleně přemístí, a to jak v práci, tak v ubytování. Během víkendu jsem ošetřoval jednu dívku z Asie 3x a pokaždé na jiném místě. Její otrokář nás celou dobu bedlivě sledoval a hlídal každý okamžik. Plakala, že jí zemřela maminka a musí za svými dětmi, ale její nekompromisní „majitel“ jí nechtěl pustit. Nevím, jak dopadla a zda se domů vrátila.

Velmi často využívám k nákupu internet a mnohé zboží přichází právě z Číny. Je s podivem, jak rozdílné ceny zde stále máme. Např. jsem potřeboval LED žárovku, která zde stojí 240 Kč a ještě nebyla zrovna dostupná. Objednal jsem si za stejnou cenu rovnou 10 ks z Číny. Obratem přišly a svítí.

Asiaté jsou přínosem a doplňují trh i služby.

http://schwarz.blog.idnes.cz/c/3843/Asiate-v-Praze.html

http://schwarz.blog.idnes.cz/c/3843/Asiate-v-Praze.html