Zákon o ZZS

ZZS = Zdravotnická záchranná služba se v ČR od nepaměti rodí a mění nebo zdokonaluje pouze díky nadšení jejich zaměstnanců, tj. lidí, kteří záchranku dělají a kteří jsou jejím základním stavebním kamenem. Vývoj provázejí objevy záchranářů, řidičů i lékařů, kteří našli odvahu jít zachraňovat na ulici, do terénu a přímo k pacientovi do jeho prostředí. Takto vznikaly první sanitní vozy z normálních civilních nebo nákladních aut, přístroje i záchranné postupy a léčebné metody nebo pomůcky potřebné pro práci mimo zdravotnická zařízení. Stejně tak vznikaly právní normy, které limitují činnost ZZS. Současná situace není růžová a mě nutí napsat tento blog.

záchranáoiweb

Záchrannou službu definoval zákon o péči o zdraví lidu v r. 1966. Již tehdy se zákon věnoval ZZS pouze jedním paragrafem, který se v tom nejdůležitějším pouze odkazoval na ministerskou vyhlášku. Tuto vyhlášku ministerstvo zdravotnictví (MZ) však vydalo až v roce 1992, tzn. že záchranáři se dočkali až po 26 letech. Od tohoto okamžiku se další vývoj ubíral změnou vyhlášky. Cca 10 let si přejeme, aby ZZS měly svůj zákon, jako jej mají i ostatní složky IZS. Na tomto více než 40tiletém období je vidět, jak se k ZZS staví společnost a politici. Já říkám, že na ZZS myslí většina lidí až když jí potřebují. ZZS a její zaměstnanci to tak nemají lehké. Za svého 10tiletého působení ve funkci ředitele jsem zažil několik návrhů zákona o ZZS. Dokonce jsem měl možnost se buď podílet přímo na jeho znění nebo být přítomen prací na jeho znění. Do dnešního dne ale zákon nemáme. S velkým nadšením jsme proto přijímali zprávu, že nově obsazené MZ má ve svém plánu i zákon o ZZS, který byl předložen a je nyní hlavním tématem politických dohad.  

Zákon potřebujeme, ale musí být kvalitní, pro pacienty, pro zaměstnance i pro systém a společnost. Nelze přijmout zákon, který nebude jednu z uvedených skupin respektovat nebo naopak bude některou diskriminovat.  

Současný návrh zákona o ZZS se zrodil překotně a dle mého názoru i nešťastným způsobem. Od počátku jsem nabyl dojmu, že zvolená cesta není správná a to jsem také opakovaně vyjádřil. Za to jsem si vysloužil ataky z několika stran vč. MZ, které se snížilo k tak podlé a v ČR nevídané dehonestaci mé osoby jakožto kandidáta do Senátu. Před cca 4 roky pracovala početná skupina odborníků složená z tehdejších ředitelů ZZS, členů Asociace ZZS i odborné společnosti urgentní medicíny a zástupců MZ na návrhu zákona o ZZS. Po obtížné trnité cestě jsme ale došli až k cíli, tj. paragrafovému znění návrhu zákona, který byl přijatelný pro většinu zúčastněných stran a domnívám se, že i mnohem lepší než současný návrh. Tehdy však do toho zasáhla politická změna v podobě voleb a výměny ministerských křesel. Naše náročná práce tak zapadla do propadliště dějin.  

Nové obsazení MZ dosavadní práci desítek odborníků nevyužilo a začalo pracovat na návrhu zákona o ZZS zcela od základu. Kdo je jeho autorem nevím, pouze tuším. Průběh tvorby zákona o ZZS má víc než nešťastný průběh. Negativní zážitky z několika jednání a nepřijatelný přístup MZ k odborným připomínkám a lidem mě také přinutil kandidovat do Senátu. První rozpaky se postupně naplnily a naše obavy potvrdily. Máme zde nyní návrh zákona o ZZS, který je podle mého názoru a podle názoru dalších kolegů ze ZZS, mnohem horší než stávající vyhláška, protože pokud bude takto schválen a bude platný, tak se ZZS, jejich zaměstnanci i pacienti ocitnou v nevýhodné situaci. Proto tvrdím, že takto navržený zákon nemůže být přijat a schválen, a že musí být přepracován. Bohužel si toto neuvědomuje a nechce slyšet nikdo z těch, kteří za to nesou zodpovědnost a máme se tak na co těšit.  

Připomínek je mnoho, ale z těch mnoha vyberu jen ty nejdůležitější = nejzávažnější. Jak nyní návrh zákona skutečně a přesně zní nevíme. Od původního návrhu, který jsme mohli vidět a připomínkovat, se text údajně již výrazně změnil, protože autoři zapracovali některé z mnoha připomínek a text upravili na základě politických jednání. Nejhorší je, že zákon o ZZS sám o sobě a bez ostatních zákonů obsažených v reformním balíčku není srozumitelný. Provázanost s ostatními zákony je důležitá i rozhodující.  

Srovnáváme-li novým zákonem stanovené parametry se světem, nemá obdoby. „Česká cesta“  která nastavuje systém do samozničujícího modu s absurdními motivacemi, při jehož tvorbě se autoři zřejmě inspirovali u pokrytí signálem GSM. Dostupnost „zajistíme“ zvýšením počtu stanovišť a plánem plošného pokrytí, i kdyby posádka vyjela jen 1x do roka - jakou péči lze pak očekávat a kdo – a na úkor čeho - zaplatí nekonečné hodiny strávené na výjezdovém stanovišti?

Stanovíme dojezdový čas na 10-20 minut, ale až od převzetí případu posádkou a bez jakékoliv vazby na naléhavost události. V praxi to může mít fatální následky, když dispečink bude nucen dát přednost vzdálenějšímu pacientovi s drobným úrazem před bližším pacientem s náhlou zástavou oběhu, když k prvnímu z nich by se  záložní posádka nedostala do požadovaných deseti minut. Takto nastavené limity ve skutečnosti pacientovi nezaručují vůbec nic a jediným jejich praktickým důsledkem jsou kriminalizace řidičů záchranné služby, pokud nepojedou „za každou cenu dost rychle“ – se všemi negativními důsledky pro bezpečnost silničního provozu, a také jasná „pobídka“ záchrankám, aby „legálně podváděly“ s dojezdovými časy – tj. předávaly výzvy posádkám až ve chvíli, kdy budou blízko místa zásahu. Pak je totiž všechno v pořádku!  

S plnou zodpovědností musím uvést, že obdobně nastavené pravidlo nemá obdoby nikde na světě.  

Naprosto neakceptovatelnou situaci ovšem vytváří kombinace zákona o záchranné službě a zákona o zdravotnických službách. Podle zákona o zdravotních službách totiž není nemocnice povinna přijmout pacienta přivezeného záchrannou službou. Celý problém předávání pacienta je zcela nepřehledně (že by úmysl?) rozdělen do několika odstavců v obou zákonech a souvisejících vyhláškách, ale výsledkem je naprosto absurdní pravidlo, podle něhož „nemocnice je povinna přijmout pacienta od záchranné služby jen tehdy, pokud nemocnice souhlasí s přijetím“.  

V situaci, kdy právě „příjmové vakuum“ a věčné problémy při umisťování pacientů představují jeden z hlavních problémů záchranné služby např. v Praze, přináší toto ustanovení naprosto neakceptovatelný stav, kdy zřejmě záchranáři budou jezdit s každým pacientem od nemocnice k nemocnici a na kolenou prosit, zda by si už konečně pacienta někdo nepřevzal. Mediálně prezentovaný přínos zákona spočívající ve vzniku 44 nových stanovišť je opět jen „boudou“ na neznalou veřejnost a populistické předvolební klišé. Pokud kraje cítí potřebu vzniku nových stanovišť, nic jim nebrání tato stanoviště zřídit bez ohledu na zákon. MZd je pouze ochotno vznik těchto stanovišť financovat, což je ale vůči následným provozním nákladům ta nejmenší finanční položka.

Samostatným problémem je zcela nový a převratný způsob financování činnosti ZZS, který ve skutečnosti nelze ani přesně vypočítat. Tzn. že nevíme, jak by měla být ZZS v budoucnu financována v případě, že takovýto zákon bude schválen. Nemůžeme vypočítat, jak na tom ZZS bude a zda nám budou finanční prostředky stačit.  

Perličkou návrhu zákona je ojedinělý způsob definování činnosti letecké zdravotnické záchranné služby, která z důvodu své specifičnosti, náročnosti, vysoké ekonomické nákladovosti a ojedinělosti i způsobu fungování a možností využití si jistě zaslouží větší pozornost a širší i podrobnější zákonnou definici.  

Posledním důležitým sporným bodem jsou výhody pro zaměstnance výjezdových skupin ZZS, kteří jako jediní v IZS žádné nemají, přestože vykonávají co do objemu a náročnosti i důležitosti největší podíl práce a jistě si je též zaslouží. Důvodem je i stabilizační efekt zavedení výhod a morální charakter takovéhoto nápravného opatření a doplnění mnohaletého nedostatku.  

Velmi neuspokojivá situace je v oblasti kvalifikace a vzdělávání jak lékařů tak zdravotníků- řidičů a záchranářů. Je to i jeden z hlavních důvodů spolu s nedoceněním těchto zaměstnanců jakožto členů základní složky IZS, proč je na trhu práce těchto profesionálních odborníků nedostatek.  

Kvalifikace lékařů ZZS v oboru urgentní medicíny a medicíny katastrof i jejich atestace do roku 2004 jsou nyní zpochybněny ze strany MZ, což považujeme za další likvidaci odborné základny a další demotivaci lékařů- nadšenců pro tento obor a ZZS.  

Zákon nevytváří podmínky pro systémové řízení a proporcionální poskytování akutní primární péče, naopak generuje potencionální problémové situace a v některých případech působí jako legislativní past.